Stalo se to loni v lednu. Sedím si tak v kanceláři, zírám do monitoru a odpovídám na otravné emaily. Práce je v poslední době přespříliš a člověk nemá pomalu ani čas si udělat kafe. Krátká jednoduchá zpráva od Terky, která mě vytrhla z pracovního stereotypu: Dominika se ptá, jestli s ní v březnu poletíme na Mallorcu? Zpáteční letenky z Berlína za cca 1200 Kč. Jedeme? No, nebylo co řešit! Ačkoli jsem neměl potuchy, co budeme v březnu dělat na Mallorce, napsal jsem: Jasně!Žít spontánně, využít příležitostí, to je prostě paráda. Co na tom, že kolega, který by mě během dovolené měl zastupovat si bude zrovna užívat v lyžovačku v Alpách. No jo, na to jsem nějak pozapomněl. Nakonec se to přeci jen vyřešilo a my se už nemohli dočkat cesty na tenhle zajímavý ostrov. Jelikož to byl Dominiky nápad, nevěděli jsme pořádně ani kdo všechno pojede a kam přesně se vydáme. Plánování jsme tedy nechali na ní. Nakonec nás vyrazilo pět: Dominika, Ondra, Péťa a já s Terkou.
Den D – vzhůru do Berlína
Jelikož jsme měli pro pět lidí jedno odbavené zavazadlo, sešli jsme se v pondělí večer u nás, abychom vše přebalili a přeskládali, jak bude potřeba. Problém zavazadla vyřešil velice efektivně a elegantně Ondra. Určitě znáte takové ty obrovské kostkované „čínské“ tašky. Kam jinam také narvat nějakou tu krosnu, trekové hole, ešusy, šest nožů a tak podobně... Asi tak po dvou hodinách soustavného vybalování, přehazování a vyřazování nejrůznějších věcí jsme uspěli. V obýváku stálo připraveno pět příručních zavazadel a jedna monstrózní kostkovaná obluda, pro sichr několikrát přelepená všemocnou stříbrnou páskou. Směr Berlín jsme vyrazili okolo půl jedné ráno, abychom měli dostatečnou rezervu. Zábavu na cestu nám mělo obstarat CD inspirované kazetou, kterou má v autorádiu zaseknutou Marshall v seriálu How I Met Your Mother. Ano, nekonečná smyčka písně I´m Gonna Be (500 miles) od skupiny The Proclaimers. Vydrželo nám to až k Roudnici nad Labem. Když už panovalo povětšinou ticho, s výjimkou refrénu, při němž autem burácelo zběsilé: „táraratá, tárarattá“, usoudili jsme, že je čas se posunout.
Na letiště jsme dorazili krapet předčasně a tak jsme ještě v klidu dospávali. No s vozíkem, batohy a oblepenou čínskou taškou jsme vypadali trochu jako banda bezdomovců. Na dlažbě se spí celkem nepohodlně, ale trocha whiskey po ránu dokáže takovou drobnou nepříjemnost napravit. I tak jsme vítali, když nastal čas odbavování. Rozespale, s batohy přes rameno jsme postupovali směrem ke kontrole. Všichni jsme prošli celkem v klidu, tedy až na Dominiku, která musí mít vždy něco extra. V tomto případě odvedení do zadní místnosti, důkladná prohlídka a testování na výbušniny.Den první – Nástup, nocování na útesu a paštika
Z letiště jsme se přesunuli na autobusové nádraží, rozebrali společné zavazadlo a vyrazili na obhlídku hlavního města. Po obědě jsme nasedli na autobus mířící do městečka Valldemossa, kde jsem se měli napojit na trek nesoucí označení GR221. Cesta postupovala zpočátku téměř po rovince, podél
vyschlého potůčku. Netrvalo to však dlouho a začalo prudké stoupání s převýšením necelých 500m. Když jsme se konečně vydrápali na vrchol hřebene, začalo se již sluníčko pomalu sklánět k obzoru a tak jsme začali plánovat, kde se uložíme na noc. Sestup do údolí bychom za světla rozhodně nestihli a tak jsme se po krátkém klesání utábořili v málem hájku na útesu s krásným výhledem na moře. Než jsme si rozvěsili hamaky a sesedli se na kamenech k večeři, byla téměř úplná tma. Chleba s domácí paštikou a divokým rozmarýnem, který rostl všude okolo přišel opravdu vhod. Trochu vína a Sangrie a celkem brzy spát. Přeci jen nás čekal náročný den!