Probudili jsme se do chladného šedivého rána. Na obloze visely temné mraky a vypadalo to, že každou chvíli sprchne. Rychle jsme se oblékli, posnídali a brzy už sestupovali po strmé kamenité stezce do údolí, do vesnice jménem
Deià. Zvedal se vítr a začalo jemně mrholit. Klesali jsme dál a postupně procházeli velice rozmanitou krajinou. Od kamenitých stezek vinoucích se podél holých skal, přes tmavé lesy, vyprahlé do oranžova zabarvené cesty lemované kaktusy, až po podmáčené houští, kde vysoká tráva sahala do pasu. Konečně se před námi vynořilo městečko Deià.
Jelikož byl čas oběda, rozhodli jsme se najít místo, kde dostaneme něco k snědku. Vybrali jsme jednu malou hospůdku s teráskou a usadili se. Vychlazená pivečka byla jasnou volbou a parádně uhasila žízeň. Naproti tomu velký burger zas tak skvělý nápad nebyl. Po jeho spořádání byla představa toho, že se budeme muset zvednout ze židlí, nahodit na záda těžké batohy a vydat se dál, tak trochu odpudivá. Před cestou jsme ještě doplnili zásoby vody a neochotně vyrazili vstříc prudkému stoupání, které nás hned na úvod čekalo. Dál už stezka víceméně kopírovala vrstevnice a tak cesta vcelku příjemně ubíhala. Vysvitlo slunko a až na pár obláčků bylo krásně. Po nějaké době jsme objevili malý kamenný domek, kde prodávali čerstvý pomerančový džus, a tak jsme chvíli poseděli a kochali se výhledem na moře. Džus byl úžasný a majitel usměvavý pohodář. Možná to nějak souviselo s tím, že se z jeho domku linula nezaměnitelná "bylinková" vůně.
Postupovali jsme dál a nohy nás už začínali bolet. Čas se krátil a když jsme dorazili na rozcestí, museli jsme rozhodnout, co dál. Původní plán byl pokračovat po treku GR 221, který vedl přes Soller, vcelku velké městečko a následně vystoupat kus za něj, kde bychom se utábořili na noc. Podle mapy to ale bylo ještě poměrně daleko a většina už pokračovat nechtěla. Alternativou bylo trochu si zajít a vydat se k Refugi de Muleta, ubytovně určené právě pro vysokohorské nadšence a další podobná individua. Debata to nebyla dlouhá a přes mé protesty zlákala ostatní vidina postele a teplé sprchy. Zamířili jsme tedy k moři. Refugi de Muleta je velký kamenný barák stojící na malém útesu v bezprostřední blízkosti majáku. Byl odtud krásný výhled na moře a na přístav Port de Soller. Navečeřeli jsme se u dřevěných stolů na terase, dali si sprchu a při popíjení z vlastních zásob jsme rozmýšleli co dál. 
Seděli jsme nad mapou, plánovali a počítali. Následující den byl rozhodující. Po průchodu přes Soller nás čekalo zatím nejnáročnější stoupání do sedla ve výšce cca 900 m n. m.. Jednak jsme spali v podstatě v bodě nula, a jednak celé stoupání bylo na velmi krátké vzdálenosti. Hlavní problém pak spočíval v tom, že pokud by nám další cesta zabrala příliš mnoho času, hrozilo by nám, že se předposlední den nedostaneme v čas do vesnice Lluc, což bylo jediné místo, odkud bylo možné se dostat zpět do Palmy a tudíž i do letadla. Po dlouhé diskuzi jsme se rozhodli, že to zkusíme. Vracet se zpět stejnou cestou odkud jsme přišli bylo škoda a navíc se nám na mapě podařilo objevit stezky, které by nás snad mohli dovést do civilizace, pokud bychom to potřebovali předčasně vzdát. Bylo rozhodnuto a tak jsme se odebrali spát.