Přechod hor na Mallorce III


Den třetí – Tramvaj, zmrzlina a nekonečné stoupání

Po noci strávené v Refugi di Muleta, jsme se nasnídali na terásce s výhledem na moře a brzy již pokračovali po silnici do Port de Soller. Na chviličku jsme se zastavili na malé písečné pláži, pokochali se pohledem na třpytivou hladinu a pokračovali na blízkou zastávku místní miniaturní tramvajky. Ta nás zavezla po kolejích vinoucích se úzkou uličkou mezi nízkými domky až na náměstí Plaça de la Constitució. Zde jsme se rozběhli různými směry. Pro pohledy, zmrzlinu a nejrůznější zásoby na další dny. Času jsme však neměli nazbyt a tak jsme se ze nedlouho proplétali uličkami Solleru, směřujíce k horám. Poslední zastávku před náročným výstupem jsme si udělali ve vesničce Biniaraix. Dál už byly jen hory.






Zprvu bylo stoupání mírné a cesta vcelku příjemně ubíhala. Postupně se však cesta ubírala stále příkřeji a brzy se již klikatila strmými skalními stěnami. Trasu zde tvořil široký chodník, dlážděný velkými kameny a lemovaný nízkými zídkami. Zpocený, s unavenýma nohama a bolavými zády jsem přemítal na tím, jak tuhle neuvěřitelnou stavbu budovali. Kolik lidí a nebohých oslíků se zde muselo lopotit? Když jsme konečně na chvíli přestali stoupat a postupovali po úzké pěšině vinoucí se na okraji srázu, začali jsme se rozhlížet po nějakém příhodném místě kde bychom poobědvali. Nakonec jsme se usadili na útesu čnícím nad hlubokou roklí. Posedali jsme si po kamenech a dali se do jídla. Foukal svěží větřík a tak ani na sluníčku nebylo moc vedro. Ačkoli nám do sedla zbývalo ještě dost výškových metrů a nemálo kilometrů, tušili jsme, že to nejhorší máme za sebou. A opravdu, další stoupání bylo již mírnější a odpolední pochod byl tak vcelku pohodový. 

Když jsme konečně stanuli uprostřed vytouženého sedla, otevřel se nám krásný pohled na rozlehlou planinu za kterou se třpytila modravá hladina jezera. Hory po obou stranách tu vytvářeli jakýsi větrný tunel a tak jsme, zachumláni v kapucích, zamířili po cestě prostředkem údolí. Jak si tak šlapeme, najednou se zpoza malého návrší vynořil kůň, sestoupil na cestu a zamířil si to k nám. A za ním druhý, třetí.. když jsme se k malému stádečku dostali na vzdálenost několika metrů, opatrně nás koníci opatrně obešli a pokračovali si po svých. Co je jim do nějakých bláznů toulajících se v jejich domovině. Když jsme došli k jezeru, potkali jsme dalšího obyvatele zdejšího kraje. Úžasně chlupaté mrňavé tele. Zkusili jsme se s ním kamarádit, ale drobek byl trochu plachý a tak jsme ho raději moc neotravovali, aby si na nás nezavolal podstatně větší a patrně rozlobenou maminku, která byla jistě na blízku.

Krátce po tom, co jsme vyšli z pastvin, objevili jsme poměrně rozlehlé, oficiální místo určené na nocování. Nejprve jsme váhali, ale nakonec jsme se rozhodli zůstat. K večeři byli vynikající pikantní nudle s tuňákem. Byla tu připravená ohniště, v okolí dostatek dřeva a tak jsme si poprvé za cestu udělali ohníček, u kterého jsme poseděli dlouho do noci.