Bouřka na Triglavu

Již dlouho jsem si pohrával s myšlenkou vystoupat na nejvyšší horu Slovinska – Triglav (2864m). Když jsem se na jaře 2016 definitivně rozhodl, že výstup konečně zrealizuji, zbývalo jen zodpovědět pár základních otázek jako: kdy, jak, s kým apod. Vše jsme probrali s Terkou a začal se rýsovat návrh lákavé dovolené. Plán byl následovný: vyrazíme z Prahy do Julských Alp, kde strávíme pár dní, během nichž nejen že vystoupáme na tento majestátní vrchol, ale rovněž navštívíme další krásy, kterými tento národní park oplývá. Následovat by měl přesun do Chorvatska, na ostrov Cres. Zde strávíme dalších pár dní zaslouženým odpočinkem po náročných horských výšlapech a zregenerujeme tak znavené končetiny.

Na vrcholu

Vzhledem k faktu, že na vrcholech Julských Alp jsou celoročně sněhová pole a počasí je zde velmi zrádné, byla otázka „kdy“ zodpovězena velmi rychle. Ideálním termínem na výstup bude přelom července a srpna. Mnohem složitější byla otázka s kým.
Našli se potenciální spolucestovatelé, kteří by s námi horskou část dovolené rádi podnikli, ale odmítali pokračovat do teplých krajin. Našli se rovněž tací, kterým se rozzářili oči při zmínce o společné cestě za ostrovním sluncem, avšak ve chvíli, kdy jsme zmínili plánovanou zastávku ve stínu hor, vysmáli se nám.

Nakonec jsme se dohodli s naší kamarádkou Dominikou na kompromisu: absolvuje s námi slovinskou část dovolené, sveze se s námi do Chorvatska, kde stráví den u moře a nasedne na autobus zpět do ČR. Po průzkumu výstupových cest, pročtení různých fór a rad jsme se rozhodli, že na vrchol vystoupáme pouze já a Dominika. Terka s naší chlupatou příšerkou Shirou uskuteční pouze menší výšlap po okolí. Ke zdolání Triglavu jsme se rozhodovali mezi třemi výchozími body. První možností je výstup od západu z městečka Trenta, údolím Zadnjica. Touto cestou se dostaneme k horské chatě Koča na Doliču (2 151 m). Odtud vede poměrně příkré stoupání k tzv. Triglavské škrbině, což je „zajištěná“ ferratová cesta na vrchol Triglavu. Alternativou je vrátit se část cesty zpět a následně pokračovat přes sedlo Luknja a na vrchol vystoupat po cestě zvané Bambergova pot. Jedná se o náročnou, místy zajištěnou cestu po skalním hřebeni. Druhou možností je cesta z jižní strany od Bohinjkého jezera. Tato cesta vede k chatě Dom Planika pod Triglavom (2 401 m). Odsud je opět možné využít dvě cesty na vrchol. Jednak již zmíněnou Triglavskou škrbinou a nebo ferratovým výstupem na Malý Triglav a následně po hřebeni až na vrchol. My jsme si však zvolili poslední variantu a to cestu severní. Tato cesta je patrně tou nejnáročnější, avšak odměnou je při stoupání pohled na impozantní severní stěnu Triglavu.

Naše cesta začala v pátek 29.7. Z Prahy jsme nejprve vyrazili směr Sázava, kde nás čekala večeře u prarodičů. Když jsme se nacpali, diskutovali jsme ještě ohledně nejvhodnější trasy. V úvahu připadali v podstatě dvě možnosti. První variantou je Brno – Vídeň – Graz – Villach – tunel Karavanky. Druhou variantou je vyrazit směr České Budějovice - Dolní Dvořiště – Freistadt – Linz – Salzburg – Villach a dále buď tunelem Karavanky, nebo přes vesnici Podkoren do Kranjske Gory. Nakonec jsme se rozhodli pro druhou možnost, vzhledem k uzavírkám v okolí Vídně a plánovaného uzavření tunelu Karavanky z důvodu návštěvy Putina na Slovinsku. Cesta proběhla v klidu a bez většího zdržení. Do Kranjské Gory jsme dorazili okolo sedmé hodiny ranní. Dále jsme pokračovali směrem na východ okolo Triglavského národního parku až do městečka Bled, kde jsme zakotvili v autokempu na západní straně jezera.

Když jsme se ubytovali a naobědvali, vyrazili jsme se zchladit k vodě. Jezero bylo tyrkysově modré a nádherně čisté. Přesně tak by si člověk představoval ledové horské oko. Jelikož sluníčko pálilo a bylo přes 30 stupňů Celsia, rozhodli jsme se zatnout zuby a osmělit se. Jaké bylo naše překvapení, když byla voda teplá jako ve vířivce (to je možná malinko nadsazené, ale teplá opravdu byla). Když jsme si užili koupání, vyrazili jsme do městečka, abychom se v informační kanceláři přeptali na počasí na nacházející dny. Jejich výhled nás příliš nepotěšil. Na pondělí i úterý byly hlášeny bouřky a déšť. Vypadalo to, že s náročným výstupem budeme muset začít  již v neděli, první den po příjezdu. Plán byl následující: Terka nás brzy ráno doveze k Aljaževu Domu, odkud se s Dominikou vydáme směr Triglav. Mezi tím se Terka s psíkem vydá na menší trek po okolí, tak aby nás po sestupu mohla opět vyzvednout. Zvládnout výstup i sestup v jednom dni byl plán ambiciózní a dnes můžu říct, že i trochu nerozvážný.

V neděli nad ránem mě probudilo bubnování deště a hlavou mi blesklo, že máme po výstupu. Počkal jsem asi do půl páté a šel vzbudit Dominiku, abychom se rozhodli. Již nepršelo a i mraky ustoupily. Nakonec to vypadalo na krásný den a tak bylo rozhodnuto. Rychle složit auto, sbalit věci a vyrazit. Vzhledem k pozdnímu budíčku jsme na výchozí bod dorazili až kolem tři čtvrtě na sedm. Dopřáli jsme si vydatnou snídani, naposledy zkontrolovali vybavení a doplnili vodu.

Severní stěna Triglavu

Cesta začala mírně stoupat údolím a po chvíli se vedle nás objevil průzračný horský potůček. Slunko již dávno vyšlo, ale údolí prozatím zůstávalo zahaleno ve stínu. Jedna z výhod výstupu ze severní strany je fakt, že pokud  stoupáte v horkém dni, po většinu dopoledne Vás slunko pálit nebude. Cesta příjemně ubíhala a člověk by si až řekl, co že to na tom Triglavu má být tak náročné. Netrvalo dlouho a odpověď na tuto otázku nám byla více než jasná. Prošli jsme stinným hájem a před námi se otevřel pohled na monumentální bílou stěnu. Jak jsme tak pozorovali tuto masivní skálu, přemýšleli jsme, kudy že to máme stoupat, jelikož se na první pohled terén jevil jako čistě horolezecký. Pojednou jsem si všiml pohybu malých barevných teček mírně nalevo od hlavní stěny. Při bližším zkoumání bylo možné zpozorovat náznaky klikaté pěšiny, která se vinula strmým terénem přímo vzhůru. Nezbývalo než nasadit helmy a začít stoupat.

Postupovali jsme vcelku pomalu, ale vzhledem k náročnosti terénu to nebylo špatné. V případě náročnějšího přelezu se občas po cestě objevovali železné kramle zapuštěné do skály. První zajímavější částí, na kterou jsme narazili, byla cca 10-15m vysoká kolmá stěna osazená kramlemi  a železnými stupy, zajištěná ocelovým lanem. Pomocných prvků bylo dostatek a tak jsme stěnu zdolali bez jištění. V podstatě takový žebřík. Pokud si však někdo není jistý či mu nedělají výšky extra dobře, rozhodně bych jištění pomocí ferratového setu doporučil. Výstup pokračoval a skalní terén se střídal se suťovisky. Čas od času bylo potřeba doplnit energii a krátce vydechnout ale jinak šlo vše dobře. Zastávku jsme si udělali v místě, kde se spojují dvě výstupové cesty – pot ČEZ Prag a Tominškova pot. Na tomto místě by se měl nacházet pramen - Begunjski studenec, ale v letních měsících nás čekala pouze mokrá skála. Za zmínku stojí, že teprve zde jsme narazili na první cedule od údolí. Ostatní značení se sestávalo z červených čar na kamenech, které byly často téměř smyty působením deště a dalších živlů. Po nastoupání několika desítek výškových metrů jsme konečně překonali hřeben, který se před námi poslední dvě hodiny tyčil. Tak nějak jsme předpokládali, že jakmile se dostaneme za hranu, naskytne se nám pohled na vrcholek Triglavu. Částečně byl náš odhad pravdivý, ale rozhodně jsme nepočítali se scénou, která se před námi rozprostřela. Vrcholek jsme viděli, ale byl tak vzdálený, že pokud by se mě někdo zeptal, odhadl bych to tak na dvoudenní výlet.

Cesta pokračovala napříč jakousi bílo-šedou kotlinou, tvořenou rozsáhlými plochými kamennými masivy. Zde na mě dolehla menší krize a každý další krok mě stál spoustu sil. Ačkoli to byla jedna z jednodušších částí cesty, zdálo se mi, že trvala věčnost. Po překonání doliny se před námi otevřelo údolí  tvořené suťovisky a sněhovými poli. Jelikož jsme tak trochu ztratili značku, rozhodli jsme se pro nejkratší cestu – dolů suťoviskem, napříč sněhem a opět vzhůru suťoviskem. Oba jsme již pletli nohama a záchranou nám byl pohled, který se objevil v půli stoupání – horská chata Triglavski Dom.

Byly dvě hodiny odpoledne, seděli jsme v chatě, popíjeli pivo z plechovky a čekalo nás zásadní rozhodnutí. Měli jsme následující možnosti. 

1. Pokračovat na vrchol a následně se pokusit o sestup zpět do údolí
2. Přespat v chatě a výstup i sestup realizovat druhý den
3. Vzdát finální výstup a zahájit sestup
4. Zdolat vrchol, sestoupit k chatě a druhý den pokračovat do údolí.

Tam na vrchol

      V mém případě nebylo moc o čem rozhodovat. Můj cíl byl jasný, vystoupit na vrchol Triglavu a zpět v jednom dni. Dominika si tak jistá nebyla. Hodnou chvíli jsme vše probírali a nakonec, posilněni svačinou a s energií z vychlazeného pivka, jsme se rozhodli pro výstup. Počasí nám zatím přálo a sil jsme měli stále dost. Od chaty Triglavski Dom stoupá zajištěná cesta k vrcholu Malý Triglav. Nejedná se o nic náročného, ačkoli některé pasáže jsou přeci jen vcelku exponované a tak ocelová lana jsou zcela jistě namístě. Zajištěn je i hřeben, přes který vede cesta z Malého Triglavu na „Velký Triglav“. Po celou dosavadní cestu jsme potkávali památeční tabulky – upomínky na lidi, kteří na této hoře zahynuli následkem zásahu blesku. Tabulka, která je upevněná zde na hřebeni, je však jiná a děsivější. Blesk tu usmrtil 5 lidí z jedné výpravy. Všichni ve věku od 15 do 25 let. Na  klidu nám rozhodně nepřidalo, že počasí se začínalo postupně zhoršovat a při přechodu úzkého hřebene již foukal silný vítr a zvedla se hustá mlha. Netrvalo však dlouho a stanuli jsme u známé „rakety“ – nouzového úkrytu na vrcholu. Vzhledem k pokročilému času – 15:30 – jsme pořídili rychlé foto a vydali se dolů. 

S Terkou jsme se po telefonu domluvili, že objede autem Triglavský národní park a vyzvedne nás v městečku Trenta, kam vede méně náročná cesta. Pro sestup z vrcholu jsme vybrali Triglavskou Škrbinu. Jedná se o příkrý sestup částečně zajištěnou stezkou. Vzhledem ke zhoršujícímu se počasí jsme se potřebovali do nižších poloh dostat co nejdříve. Sestoupili jsme asi o 50m a začalo mírně poprchávat. Déšť postupně sílil a v dálce se ozvalo hřmění. Dominika se netvářila zrovna spokojeně a začala sestupovat stále rychleji. Na tomto místě jsme si však nesměli dovolit žádnou neopatrnost ani chyby. Déšť začal pomalu houstnout a viditelnost byla čím dál tím horší. V dálce se ozývali hromy.

Doufali jsme, že se dostaneme co nejníže, ideálně k nějaké chatě, dříve než bouřka propukne naplno. Neuplynulo však ani pět minut a ozvala se obrovská rána a blesk se rozzářil nepříjemně blízko nad našimi hlavami. Instinktivně jsem se otočil, avšak Dominika nikde. Najednou vidím, jak z pukliny ve skále vyčnívá oranžová helma. Slezl jsem k ní a usoudil, že malá přestávka nám neuškodí. Podal jsem jí placatku, vytáhl jablko a jal se prohlížet mapu. Nacházeli jsme se právě nad Triglavskou Škrbinou. Ačkoli bouřka pominula a déšť ustal, čekal nás náročný a po mokré skále i nebezpečný sestup. Postupovali jsme opatrně a využívali fixního jištění kde se dalo. Od rána jsme vypozorovali zajímavou skutečnost, a sice že zde mají zvláštní přístup k osazování ocelovými lany, kramlemi či dalšími pomocnými prvky. Na místech, kam by se mohla vydat na procházku rodina s dětmi, kočárkem i babičkou, naleznete dostatek pomocného jištění. Naproti tomu v pasážích, ve kterých bych s radostí uvítal horolezeckou výbavou, abych mohl slanit, nenaleznete vůbec nic.

Slezli jsme naštěstí v pořádku a před námi se otevřel pohled na široké prostranství, kterému na horizontu dominovala horská chata. Rozhodli jsme se k ní zamířit, protože to byl dobrý orientační bod, mohli jsme si koupit něco na zahřátí a následně pokračovat v cestě směrem na Trentu. Cesta k chatě vedla tenkou vyšlapanou stezkou napříč suťoviskem. Když jsme dorazili k chatě, oznámila mi Dominika, že bychom zde měli přespat, že toho má dost a že nemáme šanci dorazit k autu před setměním. Na jednu stranu to byla pravda, ale předpokládal jsem, že bychom do setmění mohli dorazit alespoň do údolí Zadnjica, kde vede již relativně široká a rovná cesta, po které bychom to zvládli i za svitu čelovek. Dominika však byla neoblomná a šla se zeptat dovnitř na možnosti ubytování. V chatě (Dom Planika pod Triglavem) jí sdělili, že pokračovat dolů je bláznovství, a že máme rozhodně přenocovat. Jak rád jsem byl za Dominiky rozhodnutí, když ani ne pět minut po tom, co jsme vstoupili do chaty, strhla se venku bouře mnohonásobně silnější než ta předchozí. Tentokrát doprovázená větrem a průtrží tak silnou, že jsme měli dojem, že okna nevydrží ten nápor. Když jsme chtěli zaplatit ubytování, narazili jsme na malý problém – berou pouze hotovost nebo karty MasterCard. Vzhledem k tomu, že mám VISA a Dominika u sebe kartu neměla, museli jsme zaplatit penězi. Po odečtení ceny ubytování nám zbývalo jen pár drobných a tak jsme museli zrušit naší objednávku – guláše, čaje a pivko s tím, že na to nakonec nemáme. Zaplatili jsme tedy ubytování a šli si sednout do společenské místnosti. Po chvíli se objevila slečna se dvěma mísami horké výživné polévky, chlebem a čajem na účet podniku. Museli jsme asi vypadat dost hrozně. Vyhrabal jsem všechny drobné (asi tak 3 Eura) a doběhl za ní s tím, že jí dám alespoň něco. Opáčila, že za to si můžeme vybrat ještě jednu věc - sáhl jsem po pivu. Abychom se zabavili, půjčili jsme si několik místních stolních her. Bylo zde domino čítající asi dvanáct herních kamenů, polovina karetního balíčku a slovinská verze  člověče nezlob se, bohužel bez figurek. Ubytování bylo v klasické noclehárně – místnost o cca 10 palandách, trochu přetopená a ne zrovna vonící, ale byli jsme unavení a vděční za střechu nad hlavou.

Když jsme ráno vyšli před chatu, počasí vypadalo vcelku slibně. Rychle jsme se nasnídali a vydali se na cestu. Již večer jsme se s Terkou dohodli, že když vyrazíme ráno odpočatí, zvládneme opět sestup severní stěnou, tak aby nemusela znovu objíždět celý park a vyzvedávat nás v Trentě (z kempu to bylo přes 70 km po úzkých, příkrých horských silnicích).

Vzhledem k tomu, že se Dom Planika se nachází na jihovýchodní straně, museli jsme nejprve vrchol obejít směrem k chatě Triglavski Dom. Následoval sestup, při kterém se mírně zhoršilo počasí, tentokrát však jen mlha a lehké mrholení. Pokračovali jsme stejnou cestou jako předchozího dne, až k prameni Begunjski studenec. Tentokrát jsme se vydali dál po Tominškova pot, protože jsme předpokládali, že by se mělo jednat o něco mírnější sestup než v případě Čez Prag. Do určité míry to byla pravda, ale i tak jsme museli překonat několik velmi náročných úseků. Nebezpečné byly hlavně z důvodu špatného počasí. Za mizerné viditelnosti a na mokrém povrchu jsme museli postupovat velmi opatrně a soustředěně. Nepomáhala ani občasná absence jistících lan ve velmi exponovaných úsecích. Sestup se zdál nekonečný a celková únava se projevila, když jsme překonali skalní část a sestupovali lesem po úzké stezce. Zrovna jsme slézali kamenné stupně podobné schodům, když mi treková hůl zůstala zaklíněná mezi kameny a já o ni zakopl. Následoval pád přímo po hlavě, ale naštěstí se mi podařilo dopadnout do jakéhosi parakotoulu. Přetočil jsem se ještě dvakrát a skončil na zádech několik metrů od hůlky, která stále trčela z kamení. Začal jsem se pomalu sbírat a zjišťovat jaké jsou škody. K mému překvapení  jsem z toho vyvázl jen s natlučeným a lehce odřeným kolenem. Vděčím za to především horolezecké helmě a batohu na zádech, který zmírnil dopad na všudypřítomné kameny.

Zbytek sestupu již proběhl bez obtíží a níže na cestě nás čekal uvítací výbor – Terka a Shira. Společně jsme došli k autu a vyrazili do kempu, kde nás čekalo teplé jídlo a dobré víno. Závěrem bych chtěl říct, že výstup na tuto jedinečnou horu rozhodně stojí za to. Jedná se o vcelku náročný, ale zvládnutelný výšlap, který bych rozhodně doporučil rozložit do dvou dnů. Tak se nebudete muset zbytečně hnát a přepínat své síly. Odměnou vám pak bude krásná horská krajina a nezapomenutelný zážitek.