*****
Od dob mého dětství se hodně věcí změnilo. Obleční i výbava je jiná, lesy jsou často plné hlučných lidí a pokud se člověk vydá na poctivý vandr, aby se bál myslivců, různých strážců a podobně aktivních ochránců lesa. To nejdůležitější se však nezměnilo a proto žádná z těchto překážek nemůže odradit od výletu někoho, kdo prostě zbožňuje chvíle strávené ve stínu stromů.
Když jsme jednou seděli u táboráku a debatovali o tom, kdy a kam se vypravit, objevilo se mezi návrhy místo, které jsem do té doby navštívil snad jen za zimními sporty - Krušné Hory.
Slovo dalo slovo a nakonec jsme se dohodli, že se vypravíme do Krušných Hor ve čtyřech: Já, Terka, mamka a Shira – náš chundelatý psí společník. Začali jsme domlouvat termín vandru, místo určení a trasu pochodu. Nakonec jsme se rozhodli, že vyrazíme během svátků na začátku července a naším cílem bude vesnice Klíny. Odtud se vydáme směrem k vodní nádrži Fláje.
Den první – těžké batohy, stoupání potokem a vichřice
Vyrazili jsme na cestu. V Klínech jsme snadno našli parkoviště a v klídku si dali takový lehký obídek (asi pětatřicet karbanátků), díky čemuž jsme se pak dlouho odhodlávali k cestě. Nakonec nám přeci jen nezbývalo nic jiného, než nahodit na záda těžké batohy a pomalu vyrazit. Netrvalo to dlouho a vesnici jsme nechali za sebou, prodrali se zarostou roklí s malou bažinou a pokračovali po rozbité lesní cestě. Chtěli jsme se skrz les dostat na cestu, která vede okolo vodní nádrže. Když jsme konečně narazili na značenou trasu, začalo mírně poprchávat, a tak jsme se schovali v nedalekém altánku a posvačili. Za chvíli bylo po dešti, na obloze ani mráček a slunce začalo pořádně pálit.
Pokračovali jsme směrem k přehradě, ale po chvíli nás čekalo nemilé překvapení. Narazili jsme na plot, který ohraničuje oboru Fláje. Chvíli jsme se radili nad mapou a nakonec si vybrali trasu, která nás povede podél obory. Po nějaké době jsme se rozhodli pro zkratku a odpojili se od hlavní cesty. Začali jsme příkře stoupat po stezce, proti proudu malého potůčku. Půda pod nohama začala být nejprve trochu podmáčená, brzy jsme však čvachtali až po kotníky v potůčku, který opustil své původní koryto a valil se dolů po kamenité cestičce. Když jsme se konečně dostali na vrstevnici, čekala nás cesta malebným březovým hájem. Meze byly hustě porostlé borůvčím a zapadající sluníčko prosvětlovalo listy stromů, prostě paráda.
Když už se nám pomalu začaly motat nohy, rozhodli jsme se rozhlížet po místě na přespání. Nakonec jsme objevili klidnou mýtinu, obklopenou břízkami. Jaká obrovská úleva, když jsme konečně shodili batohy ze zad. Rychle jsme rozvěsili hamaky mezi nejbližší stromy a protože se začaly objevovat mraky, natáhli jsme i paracord, abychom v případě potřeby mohli vypnout plachtu. Jakmile bylo připravené spaní, pustili jsme se do přípravy večeře. Než zapadlo slunce, jen tak jsme relaxovali v měkké trávě, dali si partičku karet a když se sešeřilo, zalezli jsme do spacáků.
O první vyrušení se postaral srnec v nedaleké houštině. Jeho „štěkot“ naprosto vyvedl z míry Shiru, která mu začala oplácet vrčením, štěkáním a zmateným kňouráním. Podruhé mě probudil silný poryv větru a první kapky. Než jsem vyskočil z hamaky, byla na nohou i mamka s Terkou. Rychle jsme připevnili plachtu a vrátili se do spacáků. Během chvíle jsem tvrdě spal. Najednou jsem ucítil náraz a bolest v boku. Chvilku jsem zmateně přemýšlel, co se děje. Foukal tak silný vítr, že rozhoupal mojí hamaku až jsem narazil na strom, který stál téměř půl metru stranou. Plachta sebou divoce házela a vypadalo to, že se každou chvílí buď vznese, nebo roztrhá. Déšť sice ustal, ale vichřice nabývala na síle. Otočil jsem se na bok a opět brzy usnul. Noc to byla dlouhá a neklidná a my se těšili na ráno a snad i na lepší počasí...