Den druhý – Přehrada, medvědi a unavené nohy
Ráno jsme posnídali a porozprávěli o zážitcích uplynulé noci. Vyrazili jsme na cestu a brzy jsme se dostali na asfaltovou cyklotrasu směřující přímo k přehradě. Počasí bylo slunečné, ale stále foukal silný vítr a tak jsme postupovali zakuklení jako polární výprava. Místo na oběd jsme si našli kousek od silničky, na malém suchém ostrůvku mezi močály. Vysočina, okurka a krajíc chleba.
Prostě klasika. Konečně jsme se dostali k nádrži Fláje a jali se jí obcházet. Nádherná krajina, vzrostlá tráva a ostrůvky smrků a borovic. Připadal jsem si jako někde v Kanadě a očekával, že se za nejbližší mezí objeví grizzly. A vskutku, najednou se z křoví vyřítila chlupatá slintající bestie...a hodila mi k nohám klacek.
Procházeli jsme vysokou trávou, přecházeli dřevěné můstky, až jsme došli k Flájskému potoku, který je jedním z přítoků této nádrže. Cestička nás provedla skrze mokřady, kde bylo možné pozorovat zbytky základů zatopené vesnice Fláje, a dále ubíhala vzhůru k překrásné hájovně. Na kopci jsme se napojili na asfaltovou silničku, která nás dovedla až k hrázi, kde jsme si dali krátkou přestávku na svačinu. V tuhle chvíli už nás pořádně bolely nohy a další chůze po silnici nám právě nepomáhala. Přešli jsme hráz a pokračovali v putování. Blížil se večer a tak jsme začali hledat místo na přespání. Utábořili jsme se na celkem skrytém místě, asi dvě stě metrů od silnice. Pověsili jsme hamaky, pro jistotu rovnou napnuli plachtu a dali se do přípravy večeře. Noc v téhle ponuré části lesa byla překvapivě klidná a my si konečně pořádně odpočinuli.
Den třetí – Brandov, hospoda a cesta plná drahokamů
Původní plán byl dojít zpět do Klínů k autu a poté se přesunout se do další části Krušných hor. Po krátké poradě jsme usoudili, že bude lepší, když se pro auto vypravím já sám a mamka s Terkou mezitím sbalí tábor. Vyrazil jsem tedy nalehko a pokračoval indiánským během vzhůru po silnici. Slunce pálilo a brzy ze mě lilo. Byl jsem asi v půlce cesty mezi nocovištěm a vesnicí, když jsem narazil na autobusovou zastávku. Jen tak, aby se neřeklo, podíval jsem se na jízdní řád. Musel jsem se začít smát, když jsem zjistil, že autobus má přijet asi za čtyři minuty. Počkal jsem a opravdu, autobus. Jízdenka mě stála asi 8 Kč a u auta jsem byl za pár minut. Zamířili jsme do hraniční vesničky Brandov.
Zaparkovali jsme u restaurace „U Hřiště“, dali si pivečko, příjemný obídek a domluvili se s obsluhou, že auto můžeme odstavit u nich na dvoře. Z Brandova jsem se vydali po modré turistické značce a brzy se napojili na naučnou stezku Gabrielka, která vede nejprve podél Načetínského a posléze Telčského potoka. Zajímavostí je, že ke zpevnění cest, byl použit materiál z bývalé Gabrieliny huti – modrá struska. Každou chvíli tak můžete mezi mezi kameny a štěrkem spatřit menší či větší modré kamínky, takže cesta vypadá jako vykládaná drahokamy.
Krátce poté, co jsme začali postupovat podél Telčského potoka, objevili jsme překrásné místo na spaní poblíž zbytků bývalé vesničky Gabrielina huť. Skrytá mýtina z jedné stany chráněná dvojitou řadou nízkých hustých smrčků a z druhé strany horským potůčkem. Nebylo tu moc stromů a tak si hamaku zavěsila jen mamka. My jsme spojili spacáky a připravili si ležení na měkkém travnatém koberci. Na břehu jsem z velkých kamenů vybudoval ohniště a vrhli jsme se na vaření. Dnešním chodem mělo být rizoto. Průběžně jsme se vystřídali a dopřáli si osvěžující koupel v ledovém potoce. Večer jsme poseděli u táboráku a plánovali další cestu...
Původní plán byl dojít zpět do Klínů k autu a poté se přesunout se do další části Krušných hor. Po krátké poradě jsme usoudili, že bude lepší, když se pro auto vypravím já sám a mamka s Terkou mezitím sbalí tábor. Vyrazil jsem tedy nalehko a pokračoval indiánským během vzhůru po silnici. Slunce pálilo a brzy ze mě lilo. Byl jsem asi v půlce cesty mezi nocovištěm a vesnicí, když jsem narazil na autobusovou zastávku. Jen tak, aby se neřeklo, podíval jsem se na jízdní řád. Musel jsem se začít smát, když jsem zjistil, že autobus má přijet asi za čtyři minuty. Počkal jsem a opravdu, autobus. Jízdenka mě stála asi 8 Kč a u auta jsem byl za pár minut. Zamířili jsme do hraniční vesničky Brandov.
Zaparkovali jsme u restaurace „U Hřiště“, dali si pivečko, příjemný obídek a domluvili se s obsluhou, že auto můžeme odstavit u nich na dvoře. Z Brandova jsem se vydali po modré turistické značce a brzy se napojili na naučnou stezku Gabrielka, která vede nejprve podél Načetínského a posléze Telčského potoka. Zajímavostí je, že ke zpevnění cest, byl použit materiál z bývalé Gabrieliny huti – modrá struska. Každou chvíli tak můžete mezi mezi kameny a štěrkem spatřit menší či větší modré kamínky, takže cesta vypadá jako vykládaná drahokamy.
Krátce poté, co jsme začali postupovat podél Telčského potoka, objevili jsme překrásné místo na spaní poblíž zbytků bývalé vesničky Gabrielina huť. Skrytá mýtina z jedné stany chráněná dvojitou řadou nízkých hustých smrčků a z druhé strany horským potůčkem. Nebylo tu moc stromů a tak si hamaku zavěsila jen mamka. My jsme spojili spacáky a připravili si ležení na měkkém travnatém koberci. Na břehu jsem z velkých kamenů vybudoval ohniště a vrhli jsme se na vaření. Dnešním chodem mělo být rizoto. Průběžně jsme se vystřídali a dopřáli si osvěžující koupel v ledovém potoce. Večer jsme poseděli u táboráku a plánovali další cestu...
