Štěchovická pizza aneb stoupání s plným bachorem
Nevím čím to je, ale občas se nám tak stane, že se náš brzký ranní odjezd odehraje okolo půl jedenácté. Bylo tomu tak i tentokrát a tak jsme do Štěchovic dorazili lehounce před polednem. Vida, akorát čas na oběd. Poblíž parkoviště stála jakási pizzerie, takže jsme se dál nerozmýšleli. Pizza nebyla špatná, ale žádná výhra to také nebyla. Problém byl spíš v tom, že to nebyl právě nejlehčí oběd a motivace k jakémukoli pohybu se blížila nule. Po pivečku nám sice trochu slehlo, ale nohy byly stále stejně těžké. Nedalo nic dělat, museli jsme vyrazit. Když jsme vyšli ven, zorientoval jsem se podle mapy a ukázal Terce vrchol před námi. Reakce nebyla právě pozitivní.
Chlum, Homole a keška na střeše
Stoupání bylo krkolomné, ale cestička se vinula příjemným lesíkem a tak jsme těch 250 výškových metrů zvládli celkem rychle. Téměř na vrcholu jsme si udělali dvě zastávky. Před námi se tyčil několikapatrový železobetonový skelet, připomínající nedokončený panelák. Uvnitř by se měla ukrývat keška. Shodil jsem batoh a vydal se na obhlídku. Žebřík do prvního patra končil asi 2 metry nad zemí a tak nezbývalo nic jiného, než vyskočit a přitáhnout se. Nějakou dobu jsem prohledával prostory s navigací v ruce a pak mi to došlo. Keška bude až nahoře. Zvedl jsem hlavu a zíral na ocelový žebřík vysoký asi 20 metrů. Opatrně vzhůru na střechu. Parádní výhled na Štěchovice, přehradu a kroutící se řeku. Když jsem se vynadíval, šel jsem pátrat po kešce, kterou jsem poměrně snadno nalezl. Další krátká zastávka byla u nádrže Homole, která je součástí přečerpávací vodní elektrárny Štěchovice. Za nedlouho potom jsme stanuli na vrcholu Chlumu (448 m n.m.). No vrchol je trošku přehnaný výraz. Prostě normální rovný kus lesa.
Dolů, do Třebenic
Přechod Chlumu byla vlastně jakási zkratka, poněvadž turistická značka vrchol obchází. My ale máme moc rádi zkratky, zvlášť když vedou nějakým neprostupným terénem. V tomto případě jsme byli vysloveně zklamaní. Přelézt pár padlých stromů, přeskočit bahnité koryto a prodrat se opadaným křovím nebylo zas tak náročné a brzy jsme se ocitli zpět na cestě. Po chvíli jsme změnili barvu a do Třebenic pokračovali po modré. Protože jsme směřovali k řece, bylo to více méně pořád z kopce a kilometry tak rychle ubíhaly.
Konečně řeka
Prošli jsme vesnicí a stanuli pod Slapskou přehradou. Tak, konečně jsme se dostali na naučnou stezku Svatojánské proudy. Dlouho jsme se nezdržovali a rovnou vyrazili podél Vltavy. Však taky nebylo času nazbyt. Něco po třetí hodině odpolední, před námi asi devět kilometrů a přeci jen koncem listopadu již padá tma celkem brzy. Zpočátku se jde mezi chatkami, cesta je relativně široká a není k vidění nic zvláštního. Postupně se však změní na úzkou stezku, která prudce šplhá do výšin nad řekou, jen proto aby se brzy opět vrátila zpět ke břehu. Cestička je často vysekaná přímo do skály a z vyšších poloh se naskýtají překrásné výhledy na koryto řeky, vinoucí se v hlubinách pod vámi. Některé pasáže by zcela jistě mohly potrápit lidi, kteří nemají zcela pozitivní vztah k výškám či dokonce trpí závratí.
Tma
No, dalo se to čekat. Byli jsme právě za trampskou osadou Ztracenka a k autu zbývaly asi čtyři kilometry, když se začalo šeřit. Vyndali jsme čelovky a zkusil jsem tu svojí zapnout. Nic. Vyndal jsem náhradní baterky a než jsem je vyměnil, všude okolo panovala tma. Sakra, to bylo rychlé. Za světla čelovek jsme pomalu a opatrně postupovali po úzké stezce. Shira, která byla ještě před chvílí jako neřízená střela, nějak ztratila svou obvyklou jistotu a držela se dva kroky za mnou. Že by se snad bála tmy? Případně to mohl být jen vychytralý způsob, jak zjistit zda se ve tmě před námi neskrývá propast či jiná zákeřnost.
K autu jsme nakonec dorazili v pohodě, v nohách asi patnáct kilometrů, těšíc se na příjemný večer v teple domova, se sklenou vína v ruce a unaveným psiskem zabírajícím většinu sedačky.
Nevím čím to je, ale občas se nám tak stane, že se náš brzký ranní odjezd odehraje okolo půl jedenácté. Bylo tomu tak i tentokrát a tak jsme do Štěchovic dorazili lehounce před polednem. Vida, akorát čas na oběd. Poblíž parkoviště stála jakási pizzerie, takže jsme se dál nerozmýšleli. Pizza nebyla špatná, ale žádná výhra to také nebyla. Problém byl spíš v tom, že to nebyl právě nejlehčí oběd a motivace k jakémukoli pohybu se blížila nule. Po pivečku nám sice trochu slehlo, ale nohy byly stále stejně těžké. Nedalo nic dělat, museli jsme vyrazit. Když jsme vyšli ven, zorientoval jsem se podle mapy a ukázal Terce vrchol před námi. Reakce nebyla právě pozitivní.
Chlum, Homole a keška na střeše
Stoupání bylo krkolomné, ale cestička se vinula příjemným lesíkem a tak jsme těch 250 výškových metrů zvládli celkem rychle. Téměř na vrcholu jsme si udělali dvě zastávky. Před námi se tyčil několikapatrový železobetonový skelet, připomínající nedokončený panelák. Uvnitř by se měla ukrývat keška. Shodil jsem batoh a vydal se na obhlídku. Žebřík do prvního patra končil asi 2 metry nad zemí a tak nezbývalo nic jiného, než vyskočit a přitáhnout se. Nějakou dobu jsem prohledával prostory s navigací v ruce a pak mi to došlo. Keška bude až nahoře. Zvedl jsem hlavu a zíral na ocelový žebřík vysoký asi 20 metrů. Opatrně vzhůru na střechu. Parádní výhled na Štěchovice, přehradu a kroutící se řeku. Když jsem se vynadíval, šel jsem pátrat po kešce, kterou jsem poměrně snadno nalezl. Další krátká zastávka byla u nádrže Homole, která je součástí přečerpávací vodní elektrárny Štěchovice. Za nedlouho potom jsme stanuli na vrcholu Chlumu (448 m n.m.). No vrchol je trošku přehnaný výraz. Prostě normální rovný kus lesa.
Dolů, do Třebenic
Přechod Chlumu byla vlastně jakási zkratka, poněvadž turistická značka vrchol obchází. My ale máme moc rádi zkratky, zvlášť když vedou nějakým neprostupným terénem. V tomto případě jsme byli vysloveně zklamaní. Přelézt pár padlých stromů, přeskočit bahnité koryto a prodrat se opadaným křovím nebylo zas tak náročné a brzy jsme se ocitli zpět na cestě. Po chvíli jsme změnili barvu a do Třebenic pokračovali po modré. Protože jsme směřovali k řece, bylo to více méně pořád z kopce a kilometry tak rychle ubíhaly.
Konečně řeka
Prošli jsme vesnicí a stanuli pod Slapskou přehradou. Tak, konečně jsme se dostali na naučnou stezku Svatojánské proudy. Dlouho jsme se nezdržovali a rovnou vyrazili podél Vltavy. Však taky nebylo času nazbyt. Něco po třetí hodině odpolední, před námi asi devět kilometrů a přeci jen koncem listopadu již padá tma celkem brzy. Zpočátku se jde mezi chatkami, cesta je relativně široká a není k vidění nic zvláštního. Postupně se však změní na úzkou stezku, která prudce šplhá do výšin nad řekou, jen proto aby se brzy opět vrátila zpět ke břehu. Cestička je často vysekaná přímo do skály a z vyšších poloh se naskýtají překrásné výhledy na koryto řeky, vinoucí se v hlubinách pod vámi. Některé pasáže by zcela jistě mohly potrápit lidi, kteří nemají zcela pozitivní vztah k výškám či dokonce trpí závratí.
Tma
No, dalo se to čekat. Byli jsme právě za trampskou osadou Ztracenka a k autu zbývaly asi čtyři kilometry, když se začalo šeřit. Vyndali jsme čelovky a zkusil jsem tu svojí zapnout. Nic. Vyndal jsem náhradní baterky a než jsem je vyměnil, všude okolo panovala tma. Sakra, to bylo rychlé. Za světla čelovek jsme pomalu a opatrně postupovali po úzké stezce. Shira, která byla ještě před chvílí jako neřízená střela, nějak ztratila svou obvyklou jistotu a držela se dva kroky za mnou. Že by se snad bála tmy? Případně to mohl být jen vychytralý způsob, jak zjistit zda se ve tmě před námi neskrývá propast či jiná zákeřnost.
K autu jsme nakonec dorazili v pohodě, v nohách asi patnáct kilometrů, těšíc se na příjemný večer v teple domova, se sklenou vína v ruce a unaveným psiskem zabírajícím většinu sedačky.