Zimní výstup na Sněžku

Již několik let jsem plánoval podniknout zimní výstup na Sněžku, tak abych se mohl posadit na vrcholu a pozorovat východ Slunce. Pokaždé mi do toho buď něco vlezlo, nebo se nenašel nikdo, kdo by se mnou chtěl tuhle výpravu podniknout. I tento rok jsem bohužel nikoho nepřesvědčil k noční výpravě, a tak jsem se smířil s „normálním“ výstupem během dne. Vybrali jsme termín, vše naplánovali a jako obvykle to několik lidí na poslední chvíli odřeklo. Nakonec jsme vyráželi jen ve čtyřech: Já, Terka, Pavel a samozřejmě nejdůležitější člen naší výpravy – Shira.

Vzhůru do Pece

Sešli jsme se v sobotu lehce po sedmé hodině ráno, naložili auto a vyrazili směr Pec pod Sněžkou. Cesta byla pohodová, v klídku kafíčko na benzínce a okolo desáté jsme parkovali v Peci. Všude okolo nás chodili lidé v přeskáčích, s lyžemi přes rameno, spěchajíc k lanovce. Jak jsme tam tak stáli v pohorkách, v nelyžařském oblečení a s trekovými holemi, vypadali jsme trochu nepatřičně. Naposledy zkontrolovat, že máme všechny nezbytnosti, jako je svačina či placatka s kořalkou a hurá na vrchol.

Růžohorky, otužilec a lanovka

Jako výstupovou trasu jsme si zvolili cestu podél Růžového dolu, směrem na Růžohorky. Postupovali jsme pomalu, ale jistě. Sníh byl zpočátku vcelku ušlapaný a tak se nohy ani tolik nebořily. Právě jsem fotil Loveckou chatku Bílý kámen, když nás svižným krokem předešel chlápek, v kraťasech, bez bundy, bez mikiny, bez trika...zkrátka nahoře bez. Je pravda, že se při stoupání člověk zahřeje, ale takovej hic zase nebyl. Před chatou Růžohorky jsme si dali svačinu, čaj a pár doušků z placatky a vyrazili po vrcholovce ke stanici lanovky. Vypadalo to tam malinko jinak, než jsem si pamatoval, přeci jen jsem tu byl naposledy asi tak před 18 lety. V té době samozřejmě neexistovala velká kabinová lanovka, ale cosi, co připomínalo půlku ošoupané parkové lavičky, zavěšené na ocelovém laně.

  

 Mlha, vítr, vrchol a naháči

Pokračovali jsme dál podél lanovky, sněhu přibývalo a postup se tak značně zpomaloval. Jako by to nestačilo, začal se zvedat silný vítr a čím výše jsme se dostávali, tím hustší byla mlha. Ledový vítr zvedal oblaka jemného sněhu, viditelnost byla mizivá. Dokonce i Shira měla namrzlý čumák. Když jsme se konečně doplahočili na vrchol, nebylo vidět naprosto nic.

Pár pokusů o fotky a rychlý přesun na druhou stranu. Jaké bylo naše
překvapení, když jsme sestoupili asi o 50 výškových metrů na polskou stranu a spatřili modrou oblohu a sluníčko. Jen vítr stále fičel a na této straně hory dokonce ještě silněji. 

Po chvíli jsme zaslechli níže na stezce nějaké pozdvižení. Když jsme přišli blíž, zůstali jsme zaraženě stát. Skupina turistů jásala a povzbuzovala partu asi dvaceti lidí kteří byli, stejně jako předchozí otužilec, oblečeni pouze v pohorkách a kraťasech. Vím, že otužování je zdravé, ale tohle je přeci jen zvláštní koníček. Mě bylo ve funkčním oblečení, bundě, čepici a s šátkem vytaženým přes nos, celkem příjemně. Nechali jsme je přejít a pokračovali s dlouhým zástupem turistů směrem ke Slezské boudě. 

Obří důl, kde mrtví živí les

Od Slezské boudy jsme se vydali po modré značce, která vede Obřím dolem až do Pece pod Sněžkou. Výhled odsud je naprosto úchvatný a kromě rozlehlého údolí se můžete kochat pohledem na překrásný ledopád – Úpičky. Úzká stezka mírně klesala podél vrstevnic, po kolena jsme se bořili do sněhu a dávali pozor, aby nám to neujelo z prudkého svahu. Největší radost měla samozřejmě Shira, která sníh naprosto zbožňuje. Jednou nás trochu vylekala, když se ze strmého svahu uloupla sněhová koule a kutálela se dolů. Našeho chlupáče nenapadlo nic lepšího, než se střemhlav vrhnout do údolí. Jakmile tam skočila, utrhla miniaturní lavinu a s vlnou prašanu sjížděla dolů. Zastavila se asi o deset metrů níže, kde chvíli zmateně hledala sněhovou kouli. To že jsme na ní halekali, nejprve ať stojí, pak ať se okamžitě vrátí, nebrala zrovna dvakrát vážně.
Holt měla něco důležitějšího na práci. Níže jsme narazili na zajímavou informační tabuli týkající se vývoje místního lesa. Stálo na ní: Mrtví živí les. Popravdě chvíli trvalo, než nám došlo, že opravdu nejde o hrubku. Zbytek cesty ubíhal v poklidu, posvačili jsme v malém altánku u bývalé štoly Kovárna a podél Úpy dorazili až k autu. Výlet to byl parádní a můžu všem vřele doporučit. Samozřejmě, pokud chcete o něco jednodušší podmínky, bude lepší vypravit se na jaře či v létě. Jsem rád, že jsem se na Sněžku po letech konečně dostal a rozhodně nebudu dlouho otálet s plánovaným nočním výstupem.