Den Čtvrtý – vodopády, pivo a špagety z rybníka
Ráno jsme se sbalili a dále postupovali po cestě proti proudu potoka až na křižovatku s cyklostezkou na tzv. Volárenské silnici. Tu jsme překřížili a pokračovali směrem k Hraničnímu rybníku, kde jsme si dali oběd a vykoupali se. Ačkoli byla voda ledová, bylo to příjemné osvěžení v horkém dni. Naším dalším cílem byl Helenčin vodopád. Moc hezké místo. Když jsme tak seděli a kochali se pohledem na miniaturní vodopád, zrodil se nápad, že bychom si mohli zajít na pivo. Podle mapy by mělo být ve vesnici Svahová nějaké občerstvení. Za pokus to stálo. Pivečko bylo výborné a i když nevařili, brambůrky rozhodně přišly vhod. Bylo na čase rozhodnout, kde budeme spát. Museli jsme se pomalu začít vracet směrem k autu a tak se jako ideální záchytný bod jevil Kachní rybník.Cesta ze Svahové byla snadná, ale udělali jsme jednu zásadní chybu – nedoplnili jsme vodu.
Naštěstí by se do Kachního rybníku měl vlévat malý potůček. Když jsme dorazili k rybníku, našli jsme nejprve místo k táboření a poté se vydali hledat zdroj vody. Podle gps v mobilu jsem hledal potůček a šipka mě vedla do stále hustších křovisek. Když jsem podle navigace stál přímo u potoka a přede mnou se rozprostírala jen hluboká a smradlavá kančí bahniska, bylo mi jasné, že tady pitnou vodu nenajdu. Vrátil jsem se s prázdnou, a protože nám nic jiného nezbývalo, nabrali jsme vodu přímo z Kachního rybníka a použili dezinfekční tabletky. Chuť vody připomínala něco mezi rašeliništěm a bazénem, ale lepší než nic. Špagety byly nakonec výtečné. Večer jsem se rozhodl k otestování chemického světla. Zavěsil jsem ho na šňůru mezi hamaky a aktivoval ho. Svítí to parádně vydrží opravdu dlouho. Jak to vím? Celou noc mi to svítilo do obličeje, ale jelikož se mi leželo moc pohodlně, odmítal jsem vstát a raději se zahrabal do útrob spacáku.Den pátý – ledová koupel, přechod vrcholovky a instantní večeře
Další putování nás zavedlo k Rudolickému rybníku, kde jsme si dali malou přestávku a já a mamka jsme si i zaplavali. Ledové jako alpské pleso. Pokračovali jsme po dlouhé asfaltové vrcholovce směrem ke Kamennému vrchu. Cesta to byla dlouhá a když jsme začali scházet na druhou stanu kopce, naprosto se změnil charakter lesa. Všude listnáče, často neprostupný porost a vše rozryté od divočáků. Prostě ideální prostředí na nocování. Konečně jsme se dostali na vyhlídku nad bývalým lomem a lesy vypadaly o poznání lépe. Začali jsme sestupovat a po čase jsme vyšli z hustého křoví a našli cestu vedoucí podél bahnitého potůčku.
Cesta se postupně rozšiřovala a my klesali směrem do údolí Načetínského potoka. Začali jsme se poohlížet po nějakém příhodném místě na spaní, ale všude byly jen příkré svahy a tak jsme se nakonec rozhodli zastavit a prostě připravit spaní tam, kde jsme zrovna stáli. Obrovská výhoda spaní v hamace je, že vám může být jedno, že nocujete v příkrém svahu, protože si hamaku jednoduše zavěsíte do roviny. Jediné co potřebujete jsou dva stromy v rozumné vzdálenosti od sebe. Jakmile jsme se postarali o nocleh, vybudoval jsem ohniště a dali jsme se do přípravy čaje a večeře. Vzhledem k tenčícím se zásobám jsme si dali instantní kuře na paprice. Nic extra, ale když je hlad, člověk si nevybírá. Když jsme se nacpali, zahráli jsme si karty a lehce před setměním jsme již relaxovali zavěšeni ve svahu, pozorujíc zapadající slunce.
Den šestý – závěrečný pochod do civilizace
Ráno jsme se sbalili, zlikvidovali ohniště a začali opět sestupovat podél potůčku. Brzy jsme narazily na cestu podél Načetického potoka a vraceli se tak směrem do Brandova. Do cíle nám zbýval již jen kousíček a tak se postupovalo celkem dobře i přes to, že nohy si již užily svoje. Však jsme za sebou měli něco přes 80 km. Poslední úsek před Brandovem tvořila asfaltová silnička, která se pro nás stala závěrečným utrpením. Krok-sun-krok, ale vidina hospůdky nás stále poháněla kupředu. Konečně! Pivo, stůl a vydatný oběd. Dokonce i auto bylo stále na místě a v pořádku. Obsluha restaurace se na nás dívala trochu tázavě, překvapeně a podezřívavě. To jim ale nemůžeme vyčítat, přeci jen jsme po 6 dnech v lesích vypadali tak trochu zdivočele.