Den čtvrtý a pátý - Puig de Massanella, sestup do civilizace a zlámané kosti
Ráno jsme si na tábořišti pobalili svých pár krámů a vyrazili vstříc dalším zážitkům. Stezka se vinula pastvinami po úpatí hor a přes údolí se nám otevíral výhled na nejvyšší horu Puig Major. Na vrcholu hory je vybudovaná vojenská základna a tak je bohužel veřejnosti nepřístupná. Bylo kouzelné, jak se v této části cesty postupně několikrát změnil ráz krajiny, až to v člověku vyvolávalo pocit, že se každou chvíli ocitl v úplně jiné zemi. Poté, co se nám z dohledu ztratilo rozlehlé údolí s jezerem, začali jsme sestupovat do tmavého lesa plného pokroucených stromů. Klopýtali jsme po velkých ohlazených kamenech a cesta začala opět prudce stoupat. Naštěstí jsme narazili na několik studánek a tak alespoň nebyla nouze o vodu.
*** I. díl *** *** II.díl *** *** III. díl ***
Po dlouhém
a náročném stoupání začalo stromů ubývat až zmizely úplně a zůstaly jen ostrůvky nízké kleče uprostřed vysokých travin. Jako bychom se objevili někde v Kanadě. Postupovali jsme dál a ohlíželi se po medvědech.
Blížil se čas oběda, když jsme se konečně vyškrábali do sedla pod druhou nejvyšší horou ostrova Puig de Massanella. Po jídle jsme se rozdělili. Ostatní pokračovali pomalu v cestě, zatímco já jsem zamířil k vrcholu. Postupoval jsem suťoviskem, prorostlým drobnými keříky a kolmá sklaní stěna se stále zvětšovala. Podle mapy by však přímo přede mnou měla vést stezka k vrcholu. Batoh jsem ukryl do křoví a s sebou si vzal pouze lahev s vodou, sušenku, trekové hole a pár dalších nezbytností. Sám v horách člověk nikdy neví.
Jak jsem se blížil k patě kolmé skalní stěny, začínal jsem čím dál více pochybovat o tom, že tudy povede nějaká pěšina na vrchol...a měl jsem pravdu. Chvíli jsem skálu zkoumal a konečně jsem si několik metrů nade mnou všiml malé mohyly poskládané z kamenů. Popošel jsem kousek stranou a nalezl relativně šikmou skálu, po které se mi k mohyle podařilo vylézt. Paráda, kam dál. Od mohyly se dalo pokračovat po ne zrovna široké skalní římse. Kamenné hromádky se ukázaly být v tomto případě dobrým ukazatele (naštěstí zde fungovaly tak jak mají, ne jako přiblblý nápad spousty lidí, kteří si staví mohyly a celá mohylová městečka, kde je napadne). Cik cak jsem postupoval po mírně stoupajících úzkých chodníčcích a hloubka pode mnou se pomalu zvětšovala. Občas jsem musel vylézt přímo po skále na další úroveň. Byl jsem asi tak v polovině, když cestičky zmizely. Musel jsem se rozhodnout. Buď se vrátit a výstup vzdát, nebo pokračovat téměř kolmou skalní stěnou. Strašně nerad něco vzdávám a na vrchol jsem se chtěl opravdu moc podívat. Na druhou stranu není dobré sám v horách příliš riskovat.
Složené trekové hole jsem odložil do pukliny (snad se mi podaří se pro ně případně vrátit) a zkusmo jsem popolezl kousek vzhůru a opět opatrně slezl. Nebál jsem se ani tak lezení směrem vzhůru, jako toho že zjistím, že dál nemohu a nebudu moci slézt dolů. Ještě několikrát jsem postup zopakoval a vždy vylezl o něco výš. Když jsem byl asi tři metry nad plošinou, bylo rozhodnuto. Po několika dalších metrech jsem konečně stanul na vrcholu Puig de Massanella. Pohled na druhou stranu mě rozesmál. Okolo hory se až na vrchol vinula široká štěrková cesta, po které by projela i rodina s kočárkem. No co, můj výstup byl zcela jistě hodnotnější a výhled za tu námahu rozhodně stál. Chvíli jsem se kochal pohledem do dálky a dalekohledem pozoroval drobné barevné tečky (zbytek naší skupiny) hluboko v údolí. Zajímavostí je, že se na vrcholu nachází ústí hluboké propasti ukrývající se v nitru hory.
Žádné zdržování, pár fotek a šup dolů. Mám přeci jen co dohánět. Opatrně jsem začal slézat po skále. Nakonec jsem se ve zdraví dostal zpět k batohu, i hole jsem po cestě našel. Tak a rychle za ostatními. Jen co jsem se dostal zpět na stezku, přešel jsem do indiánského běhu, abych je co nejdříve dohnal. No s krosnou na zádech a v pohorkách nic moc, ale většinou to bylo z kopce a tak jsem měl často spíš problém s brzděním. Nakonec jsme se shledali a pokračovali dál v prudkém a namáhavém sestupu do údolí. Únava z předchozích dnů byla znatelná a krkolomná chůze krutě mučila kolena a další klouby. Přeci jen jsme za sebou měli přes sedmdesát kilometrů náročného terénu.
Jaká byla naše radost, když se konečně houštiny rozestoupili a před námi se objevilo betonové parkoviště a za ním.....hospoda! Okamžitě jsme se usadili u venkovních stolů a na usměvavého majitele vyrukovali s požadavkem na velké množství vychlazeného zlatavého nápoje. Po prvním pivečku jsme se mohli soustředit i na jídelní lístek a po několika dnech ešusového kulinářství nám pizza připadala jako zázrak.
Rychle jsme nabírali síly a panovala skvělá nálada. Zvládli jsme to a autobus na letiště stíháme! V hospůdce jsme nějakou dobu poseděli dokonce se nám podařilo přemluvit majitele, aby nám prodal nějaké vínečko ze svých zásob. K našemu překvapení si moc nepřihodil a tak lahve nevyšly o moc dráž než v normálním obchodě. Dostatečně zásobeni jsme se vydali do opuštěného kempu (sezóna ještě nezačala). Začali jsme vybírat místa na zavěšení hamak a protože stromů nebyl zrovna dostatek, zbyly na mne dva, které od sebe byly vzdálené snad osm metrů. Jelikož tak dlouhé popruhy nevlastním, rozhodl jsem se použít paracord. Měl by mít nosnost 250 kg, ale pro jistotu jsem ho navázal na dvakrát. Když jsem byl s dílem hotov, rozhodl jsem se své lůžko otestovat. Vyskočil do hamaky...a rup.. seděl, nebo spíš ležel jsem na zemi a nechápal, co se stalo a zděšeně se díval na velký balvan ukrytý pod hamakou jen pár centimetrů vedle místa dopadu. Po odborné debatě s ostatními jsme se shodli na tom, že nosnost je jedna věc, ale gravitační zrychlení způsobené skokem do hamaky jsem evidentně zapomněl připočítat. Dobrá, znovu a lépe. Paracord jsem na každé straně protáhl na pětkrát a poctivě odnosil kameny pod hamakou, pro případ další nehody.
Když jsme měli připravené ležení, rozdělali jsme oheň, jali se popíjet víno a probírat zážitky uplynulých dní. Pozdě večer, když jsme se konečně odebrali do svých pelechů jsem si vlezl do spacáku a vyhoupl se s námahou do hamaky. Vzhledem ke zhoršené stabilitě nejen mojí, ale rovněž lůžka zavěšeného na dlouhých provazech se hamaka prudce zhoupla...a...roztočila! Skončil jsem na zemi, s obličejem zarytým ve štěrku a s rukama uvězněnýma ve spacáku pode mnou. Rána a mé naříkání přivolalo holky a pomohly mi na nohy. Zmaten a s ostrou bolestí v ruce jsem je navigoval kde mám lékárničku a poprosil je o stáhnutí zápěstí obinadlem, abych s naraženou rukou mohl přečkat do rána. Poté mi pomohli do hamaky, tentokrát ji podrželi, aby se ustálila a já usnul.
Ráno mě čekal šok. I dotek spacáku na ruce příšerně bolel. Opatrně jsem vstal a sundal si obinadlo. Ruka v okolí zápěstí a palce byla dvakrát větší, barvy fialovo-černé a při pohybu se mi dělali mžitky před očima. Tohle nebude naražené. Balení veškerých věcí tak připadlo na Terku a mně jen na závěr opatrně nasadili krosnu na záda. Čekala nás dvouhodinová cesta autobusem a následně vlak do hlavního města, kde se pokusíme vyhledat doktora. O původním plánu, strávit den na pláži jsem si mohl nechat zdát. Cesta byla příšerná! Serpentiny, drncání a prudké brzdění. Nic z toho mi zrovna nepomáhalo. Nakonec jsme se ale do Palmy dostali. Já s Terkou jsme vyrazili hledat nemocnici a ostatní zamířili k moři. Po dlouhém chození Palmou a vyptávání se nám došla trpělivost a zavolali jsme do pojišťovny. Operátor nám vyhledal nemocnici i spojení autobusem. Paráda.
V nemocnici byla opravdu sranda. Anglicky tam nikdo nemluvil a tak jsme jim rukama-nohama vysvětlovali co se stalo. (upadl jsem na výletě - vysvětlovat jim epizodu s hamakou se mi opravdu nechtělo) Nakonec mě vzali na rentgen a po dlouhém čekání si mě zavolal doktor. Španělsko-anglicky mi vysvětlil, že je to fractuure complicateeee a že musí zavolat specialistééé. Polil mě pot a jen jsem mlčky přikývnul. Doktor mě odvedl chodbami do další ordinace a představil mi asi tak padesátiletou, usměvavou paní: Specialisté transantióné! Jaká úleva, když mi došlo, že ten doktor s naprosto vážným výrazem ve tváři, je vlastně celkem šprýmař. Paní byla sestřička, která uměla jakž takž anglicky a přizval jí, aby mi mohl blíže vysvětlit, jak na tom jsem. S komplikovanou tříštivou zlomeninou to bohužel vtip nebyl a opravdu to mělo být na operaci. Na to jsem začal rychle namítat, že mi za několik hodin letí letadlo domů a že bych to raději řešil tam. Ruku mi tedy zafixovali do sádry, která vypadala jako velká bambule a později v Motole mě doktor požádal o svolení, aby si mohl tento výtvor vyfotit a ukazovat studentům jako příklad „netradičních“ lékařských technik na Mallorce. Po zatvrdnutí mi do sádry ještě vyřízli úzký proužek, aby mohla pracovat při změnách tlaku v letadle a vybavili mě na cestu něčím, co vypadalo jako španělské lentilky. Prý proti bolesti. Dokonce nám zavolali taxíka na letiště, kde jsme ihned zamířili do hospůdky. Vyhlazené pivečko jsem si dal mnohem radši, než ty podivné pilulky. Čekal nás let do Berlína a pak cesta autem do Prahy. No a ráno pak do Motola. :)
Kromě této závěrečné zpestřující epizody si myslím, že se tato výprava opravdu povedla a je na co vzpomínat. Příroda na Mallorce je opravdu překrásná a rozmanitá. Není to jen o letoviscích u moře a malebných plážích. Hory, lesíky a malé vesničky mají rozhodně co nabídnout!