...........Zastavili jsme a chvíli se kochali. Když Terka opět nasedla a otočila klíčkem, motorka trochu zaškytala a nic. Kaput! No paráda, jsme tak 15 km od Acharavi, uprostřed ničeho, nikde žádná cedule, natož civilizace. Nezbývalo než zkusit zavolat do půjčovny. Domlouvání se po telefonu s Řekem, který neumí anglicky téměř nic a vysvětlování mu, kudy že jsme to jeli a kde se asi nacházíme bylo opravdu náročné. Nakonec nám řekl ať čekáme a zavěsil. A tak jsme čekali........
Kerkyra, pro většinu známější pod názvem Korfu je nejsevernější z řeckých ostrovů. Ačkoli je mým favoritem naopak ostrov nejjižnější – Kréta, rozhodli jsme se navštívit i Korfu. Ten tento ostrov je znám jednak pro množství zeleně, kterou se může pyšnit (však je také Kerkyra často nazývána smaragdovým ostrovem) a jednak díky knihám známého spisovatele a přírodovědce Geralda Durrella, jenž na ostrově strávil část svého dětství.
Na rozdíl od našich ostatních cest, jsme v tomto případě využili služeb cestovní kanceláře. Přeci jen v případě Řecka se tak většinou dostanete na lepší cenu za ubytování a letenky. Cesty po ostrově a hlavně jídlo je pak už rozhodně lepší si zařídit na místě. Návštěva řecké taverny se naprosto nedá srovnávat s nějakou náhražkou v podobě polopenze v hotelu.
Let i cesta do městečka, kde jsme měli být ubytování, proběhla v klidu a brzy jsme hodili tašky do pokoje v malém apartmánovém domečku a plácli sebou na postel. Přestože se blížila půlnoc, rozhodli jsme se projít se po pláži a stavit se na skleničku na přivítanou. Několik restaurací mělo stále otevřeno a tak jsme se do jedné usadili, objednali si retsinu a kochali se pohledem na černé vlnky dorážející na pobřeží.
Proužky světla pronikaly dřevěnými okenicemi a zvenku se neslo známé a všudypřítomné cvrkání cikád. Něco jsme na sebe hodili a jali se obstarat snídani. Netrvalo to dlouho a našli jsme příjemnou pekárnu, ve které bylo k dostání vše co jsme si mohli přát. Posnídali jsme, vyzvedli si na pokoji věci a zamířili na pláž. První den jsme se rozhodli strávit poznáváním našeho městečka Acharavi, koupáním se a zajištěním dopravních prostředků na následující dny.
Druhý den ráno jsme hned po snídani vyrazili do půjčovny pro zamluvené skútry, abychom mohli co nejdříve vyrazit za krásami ostrova. Velký rozesmátý Řek nás již zdálky vítal a brzy nám již nadšeně ukazoval naše stroje. Dva malé omlácené skútry, radost pohledět. Vysvětlil nám, že nádrž je skoro prázdná a nasměroval nás na nejbližší pumpu. Rozjet se do chaotického řeckého provozu není často nic snadného a zvlášť pro Terku, která na „motorce“ od autoškoly neseděla. Otočila plynem, skútr vyrazil o něco svižněji než čekala a tak vystřelila do silnice. Motorka s ní udělala několik oblouků přes celou silnici, až se jí po krátké rozklepané jízdě podařilo stroj zkrotit. Ohlédl jsem se a spatřil vyděšený výraz majitele půjčovny, sledující jak jeho motorka mizí v dáli. S úsměvem jsem mu zamával a rozjel se za Terkou. Když jsme nakrmili naše železné oře, zamířili jsme k apartmánu pro věci. Strčili jsme batohy do „nákladového prostoru“ pod sedlem a chystali se vyrazit. Jenže ouha. Terky skútr ne a ne nastartovat. No jo, parádní začátek. Dojel jsem pro Šéfíka a ten se jal motorku opravovat a řecky nám vysvětlovat, co že s tím je a co se s tím musí udělat. Nakonec nám sdělil, že vše je ok a můžeme jet.
Vyrazili jsme do vnitrozemí. Naším cílem byla známá pláž Porto Timoni ležící na západním pobřeží. Stoupali jsme do kopců po silničce vlnící se v ostrých zatáčkách, když v tom jsme zpozorovali odpočívadlo s překrásným výhledem na olivové háje, vesničky a moře. Zastavili jsme a chvíli se kochali.
Když Terka opět nasedla a otočila klíčkem, motorka trochu zaškytala a nic. Kaput. No paráda, jsme tak 15 km od Acharavi, uprostřed ničeho, nikde žádná cedule, natož civilizace. Nezbývalo než zkusit zavolat do půjčovny. Domlouvání se po telefonu s Řekem, který neumí anglicky téměř nic a vysvětlování mu, kudy že jsme to jeli a kde se asi nacházíme bylo opravdu náročné. Nakonec nám řekl ať čekáme a zavěsil. A tak jsme čekali. Naštěstí to netrvalo ani půl hodinky a chlápek dorazil. Přišel k té prokleté motorce, otočil klíčkem a ta naskočila jakoby nic. Nechápavě jsme se na něj dívali a začali mu vysvětlovat, že to opravdu nešlo. Trval na tom, abychom s ním jeli zpět do půjčovny, že nám jí pro jistotu vymění. Půl dne v háji a tak jsme museli změnit plány.
Vyrazili jsme do vnitrozemí. Naším cílem byla známá pláž Porto Timoni ležící na západním pobřeží. Stoupali jsme do kopců po silničce vlnící se v ostrých zatáčkách, když v tom jsme zpozorovali odpočívadlo s překrásným výhledem na olivové háje, vesničky a moře. Zastavili jsme a chvíli se kochali.
Naším novým cílem bylo městečko Sidari, které bylo podstatně blíž. Dojeli jsme tam v pořádku a jako první jsme si zašli na něco malého k obědu. Potom už do plavek a hurá do vody. Místní atrakcí je tzv. Canal d´Amour, což je mořský tunel vedoucí z jedné zátoky na druhou. Zajímavostí je, že místní skály jsou z měkkého pískovce, což má bohužel za následek zakalení vody a tak si tady šnorchlování moc neužijete. Cestou zpátky jsme ještě navštívili několik menších, málo známých pláží.