Na poslední den, kdy jsme měli pronajaté skútry jsme naplánovali asi nejnáročnější výpravu. Jejím cílem bylo zdolání nejvyšší hory ostrova. Pantokrator sice není se svou výškou zrovna velehorou, ale výstup není rozhodně nic snadného.
Na vrchol je sice možné dojet po silnici, ale to je prostě nuda. Ráno jsme nejprve zamířili do naší oblíbené pekárny na snídani. Ta se nám však nějak protáhla a tak jsme vyrazili později, než jsme měli v úmyslu. Když jsme konečně dorazili na parkoviště kousek od historické vesničky Old Perithia, jedenáctá hodina odbyla a slunce bylo již vysoko nad námi. Nějakou dobu jsme strávili prohlídkou této překrásné vesnice a začali stoupat úzkou kamenitou cestičkou vinoucí se mezi hustými křovisky a kapradím. Během chvíle mi bylo jasné, že na tuhle výpravu nebyly kraťasy ani sandále právě nejlepší volbou.
Do krve podrápané nohy, všude zapíchané trní a nejrůznější bordel. No, co se dá dělat, Terka v teniskách a dlouhých kalhotách vypadala mnohem spokojenější. Na druhou stranu bylo v houštinách možno pozorovat množství nejrůznějších živočichů. Kobylky, kudlanky, pavouky, obrovské ještěrky (s ocáskem bez mála půl metru dlouhé), oslíky a kozy. Když jsme se po nehorázně dlouhém stoupání konečně dostali na širokou kamenitou cestu, oddychli jsme si na pár minut ve stínu dřevěného altánku. Další cesta byla znatelně snazší, avšak vyvstal jiný problém. Bylo krátce po poledni a tak slunce pálilo čím dál víc a vody v naší lahvi bylo čím dál míň. Nedalo se nic dělat, museli jsme vydržet na vrchol, kde měl být podle mapy nejen kostelík, ale také malé občerstvení. Poslední úsek cesty, který vede po asfaltové silnici, jsme už sotva pletli nohama a jen sledovali, jak kolem nás projíždějí turisté v autech a na skútrech.
Konečně vrchol! Kostelík s překrásným nádvoříčkem hyzdí jen obludně velký vysílač, jehož nohy stojí přímo mezi upravenými záhony a cestičkami.
Jako by to nemohli postavit na parkovišti, které je hned vedle. Usadili jsme se na lavičce ve stínu stromů a vyndali peněženku. Už jsem se nemohl dočkat vychlazeného (i když Řeckého) pivečka. Jenže ouha, v peněžence jsme měli asi dvacet centů. Začal jsem zběsile prohledávat všechny přihrádky, kapsy, batoh...nic. No dobrá, pivečko nebude, ale v naší lahvi s vodou bylo sotva na dně a nás čekal nejméně dvouhodinový sestup rozpálenou krajinou. No, co se dá dělat? Zvedl jsem se a šel se podívat do bistra. Nejdřív jsem chtěl zkusit natočit vodu na záchodě, ale umyvadlo bylo tak malinké, že se tam lahev nevešla. Zašel jsem tedy za barmankou a snažil se jí nastínit naší situaci. Po krátké diskuzi, kdy se mi snažila vysvětlit, že voda není pitná, že je to jen sebraná dešťovka, jsem jí přesvědčil, že je lepší špatná voda, než žádná voda. Navíc s sebou máme dezinfekční tablety. Nakonec nám natočila lahev plytké a teplé vody. Hurá! Ještě jednou jsme si prošli kostelík a zahrady a pomalu se vydali na cestu dolů.
Poslední den jsme strávili opět na pláži v Acharavi. Čekalo nás už jen dopolední koupání, obídek v místní taverně a odchod na autobus. Kerkyra je opravdu krásný ostrov a rozhodně bych ji doporučil navštívit. Pokud se mi poštěstí, rád bych se sem vrátil a tentokrát prozkoumal jižní část smaragdového ostrova.
